Pohovor k soutěžnímu případu

 

Dne 3. září 2020 podal pan Andrij M., státní příslušník Běloruska, žádost o udělení mezinárodní ochrany v Slavonském království. Z Běloruska vycestoval letecky dne 3. září 2020, a ihned na letišti podal žádost o mezinárodní ochranu. Žadatel uvádí, že se nemůže vrátit do Běloruska kvůli hrozbě mučení a nelidského zacházení.

Dne 28. září 2020 byl v přijímacím středisku žadatelem proveden pohovor s panem Jauhenem M., státní příslušnost Bělorusko, narozen 8. května 1995, za účelem spolehlivého zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí.

Žadatel o udělení mezinárodní ochrany byl poučen, že je povinen v průběhu řízení poskytovat orgánům státu Slavonie nezbytnou součinnost a uvádět pravdivé a úplné informace nezbytné pro zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí. V případě neposkytování takových informací správní orgán řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaví, pokud nebude možné rozhodnout na základě dosud zjištěných informací.

Žadatel o udělení mezinárodní ochrany byl informován o skutečnosti, že správní orgán dbá při zjišťování skutečného stavu věci na ochranu jeho osobních údajů, a to především ve vztahu ke státním orgánům jeho země původu.

Žadatel o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že se cítí zdráv a je schopen pohovoru. Zároveň uvedl, že poučení rozuměl a nežádá bližší vysvětlení.

Pohovor bude proveden na žádost žadatele v jazyce ruském za přítomnosti tlumočnice Jany Novotné. Protokol z pohovoru se vyhotovuje v jazyce slavonském.

Úryvek z protokolu o pohovoru s žadatelem:

Pohovor zahájen v 10:05 hod.

Žadatel ke své žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl následující skutečnosti:

Q:       Uváděl jste doposud v řízení o udělení mezinárodní ochrany pravdivé informace?

A:        Ano.

Q:       Kdy a kde jste se narodil?

A:        Narodil jsem se 8. května 1995 v Minsku v Bělorusku, kde jsem až do svého odjezdu z Běloruska žil.

Q:        Popište svůj život.

A:        Vystudoval jsem střední školu s technickým zaměřením a nějakou dobu pracoval v oboru. V květnu 2020 jsem vstoupil do policejních sborů a stal se policistou. Nemám ženu nebo děti. Moji rodiče žijí nadále v Bělorusku.

Q:       Proč žádáte o mezinárodní ochranu?

A:        Už nejsem v Bělorusku v bezpečí. Pracoval jsem jako policista a dovolil jsem si v práci zkritizovat postup státu vůči protestujícím a jednání prezidenta Lukašenka s ruským prezidentem Putinem. Nesouhlasil jsem s tím, jak bezpečnostní složky zacházejí s demonstranty a dal jsem svůj názor jasně najevo. Už jsem nechtěl mít s policií ani se státním aparátem nic společného.

Q:       Vyhrožoval Vám někdo?

A:        Řekl jsem v práci veliteli, že už se mi to, co se děje, nelíbí. Že jsem šel k policii chránit lidi a stát. Počítal jsem s tím, že občas budeme dělat nějaké drsnější zákroky, ale spousta těch teď zadržených lidí ani nic neudělala… prostě šli večer někde po ulici a skončili v Okrestino (pozn. vězení v Minsku, kde docházelo k surovým výslechům zadržených). Viděl jsem mladé i staré lidi, kteří šli jen okolo, nic nedělali, jak je zatáhli do dodávek a strašně zbili. A pak ty detence a výslechy…To už je moc, to přeci nejde… Nechtěl jsem s nimi už mít nic společného.

Když jsem řekl veliteli, že se mi tohle nelíbí, že tohle přeci už nejde, že je to špatně, tak okamžitě zavolal lidem z ústředí. Přijeli. Okamžitě mě vyrazili. Propuštění ze služebního poměru. Že jsem zrádce a mám být rád, že mezi těmi zavřenými neskončím taky. A prý jestli na veřejnosti ceknu něco proti státu, tak si pro mě přijdou. A osolí mi to.

Q:       Můžete to rozvést?

A:        Žadatel mlčí.

Q:       Můžete rozvést, čím Vám nebo Vaší rodině vyhrožovali?

A:        Řekli mi, že si nezasloužím pro Bělorusko ještě někdy sloužit. Že jsem zrádce a že jestli zjistí, že dělám potíže, tak mě zavřou do Okrestino a postarají se o to, abych tam shnil do konce života. A to je ještě ta shovívavější varianta. A že vědí, kde bydlí moji rodiče, tak abych si pravidelně kontroloval, že jsou v pořádku.

Q:       Kdy se toto stalo? Co se dělo poté?

A:        Z práce mě vyhodili 12. srpna 2020. Hned poté jsem si začal připravovat na odjezd. O týden později jsem Bělorusko opustil. Rodičům jsem situaci vysvětlil. Pochopili, že už pro mě není cesta zpátky. Že jsem vážně v průšvihu. Věděl jsem, že kdybych se někde jen slůvkem špatně zmínil a přitáhl na sebe pozornost, tak by to mohlo hodně špatně dopadnout. Pro nás pro všechny. Jestli se teď prezident něčeho bojí, tak jsou to lidé, kteří dřív sloužili pro stát, třeba pro policii, a rozhodnou se přejít „na druhou stranu“. Strašně mu to na veřejnosti podrývá postavení a sílu.

Q:       Nikdo Vám v odjezdu nebránil?

A:        Museli o tom vědět. Nebyla šance to utajit. Moji bývalí kolegové bydlí ve stejné ulici jako já. Ale skoro mám pocit, že byli rádi, že se mě zbaví. Že ze země vypadnu.

Q:        Zmiňoval jste, že jste policista. Kde přesně jste sloužil a jak dlouho?

A:        Byl jsem členem OMON, tedy speciálních jednotek pořádkové policie. Spadal jsem pod útvar, který měl na starosti distrikt Oktiabrskoe. Nastoupil jsem v květnu 2020. Teprve jsem tam začínal.

Q:       Proč jste vstoupil do jednotek OMON? Jaká byla Vaše motivace?

A:       Chtěl jsem pomáhat chránit lidi a stát. Také to byla velmi dobrá cesta k tomu, jak si zlepšit životní úroveň a třeba i trochu pomoct rodičům. Jsem z poměrně chudých poměrů a Ministerstvo vnitra platí dobře, když člověk projde výběrovým řízením.

Q:       Jakou funkci jste vykonával?

A:        Byl jsem řadový pořádkový policista. Neměl jsem žádnou vyšší funkci. Byl jsem vlastně ještě úplný zelenáč, teprve jsem nastoupil

Q:        To, že jste byl u OMON je dohledatelné i na internetu. Jedna z neziskových organizací Vás uvádí na seznamu policistů, kteří se podíleli na brutálních výsleších ve vězení Okrestino. Proč jste tuto skutečnost nezmínil sám?

A:        Řekl jsem, že jsem pracoval pro policii. Nelhal jsem Vám. Nejsem pyšný na to, co jsem dělal. Bylo to mé první pořádné nasazení. Nečekal jsem, že se situace takhle vyvine. Myslel jsem, že jsem na tu práci připravený, ale tohle jsem absolutně nečekal. Nemohl jsem v tom pokračovat. Prostě nemohl.

Q:        Na jakých zásazích jste se přesně podílel? Co jste dělal?

A:        Do 10. srpna jsme vždy s jednotkou někde stáli a hlídali, ale nic divokého se nedělo. Byly to spíš klidnější oblasti, kde nedocházelo k žádným střetům a kde nebylo zapotřebí dav nějak kontrolovat nebo usměrnit. Od 10. srpna jsem byl umístěný přímo v Okrestino. Přebírali jsme od ostatních jednotek zadržené, které zrovna přivezli. Odváděli jsme je do detence, hlídali…

Q:       Jaký byl Váš úkol? Co přesně jste měl dělat?

A:        Měli jsme zadržené odvést do cel. Druhý den jsem byl přímo u výslechů – prý abych se zaučil. Den na to jsem šel za velitelem… tohle prostě nešlo.

Q:       Měli jste zadržené po cestě do cel nějak zastrašovat nebo bít?

A:        Ano.

Q:       Dělal jste to také?

A:        Mlčí.

Q:        Zopakuji otázku – zastrašoval jste nebo bil jste nějak zadržené ve vězení Okrestino?

A:        Ano. Musel jsem. Byla to moje práce. Měl jsem kolem sebe kolegy, kteří to dělali. Očekávalo se ode mě, že je budu následovat. Co jsem měl dělat? Většinou jsem na ty lidi jen křičel a nadával jim. Občas někoho praštil, když byl hodně vzpurný nebo nechtěl spolupracovat.

Q:        Zmiňoval jste, že jste byl i přítomný u výslechů. Jak probíhaly? Jak jste se na nich podílel?

A:        Seniorní kolega vedl výslech. Já byl ten, kdo měl zadržené motivovat, když neodpovídali dostatečně rychle nebo když jsme měli pocit, že nám nepovídají celou pravdu. Výslechy trvaly od půl hodiny až po klidně tři. Záleželo na zadrženém, záleželo na náladě vyslýchajícího.

Q:        Bil jste během výslechů někoho? Zranil jste někoho?

            Musel jsem. Očekávalo se to ode mě. Většinu jsme tvrdě zmlátili obuškem. Potom nějaké pěsti, kopance, házení o stěny. Na ženy se hlavně křičelo, ponižovaly se, vyhrožovalo se jim znásilněním. Ale já žádnou neznásilnil, to ne! Nechci o tom víc mluvit…

Q:       Co se dělo poté?

A:        Po tom dni u výslechů jsem si uvědomil, že tohle prostě dělat nemůžu. Představoval jsem si, že budeme pacifikovat někde na protestech agresivní demonstranty. S tím jsem počítal. Ale ne že mě někdo bude nutit, abych v cele mlátil mladé vyděšené holky nebo kopal do důchodců. K tomu jsem se neupsal. To nedokážu.

Hned den na to jsem šel za velitelem. Že se tam vrátit nemůžu. Že tohle je špatně a klidně půjdu někam proti agresivním demonstrantům, ale tohle fakt ne. Řekl mi, že se mám sebrat, že je to součástí práce a očekává se to ode mě, tak ať se rychle vzpamatuju. Že si na to zvyknu. Ale já si nechtěl zvykat! Řekl jsem mu, že si na tohle nechci zvykat. Odpověděl, že se ode mě očekává absolutní oddanost státu a že se mu vůbec nelíbí, kam náš rozhovor míří. Pak řekl, že jsem slaboch. Ruply mi nervy. Začal jsem se s ním hádat. Že přeci nemůže plně souhlasit s tím, co se děje. Lukašenko prodává Putinovi budoucnost naší země, v Okrestinu se dějí jatka, tohle už není v pořádku. Že pro tohle jsem se neupsal. Odpověděl mi, že zjevně nevím, na čí straně stojím. Zavolal na ústředí. Skončil jsem – ještě ten den mě vyrazili z práce. S varováním, že jestli ceknu jen slovíčko kritiky, tak si to odnesu. A má rodina taky.

Musel jsem utéct. Nesnesl bych se na to dál dívat a mlčet. A jakmile bych promluvil, tak bych skončil. Zabili by mě. Nebo moje rodiče. To poslední, co teď režim chce, jsou příslušníci OMON, kteří přeběhli na druhou stranu. Musel jsem pryč. Nemohl jsem tam zůstat.

Q:       Chtěl byste závěrem pohovoru uvést nějaké skutečnosti, které by správní orgán měl vzít v úvahu při posuzování Vaší žádosti o udělení mezinárodní ochrany? Chcete doložit na podporu svých tvrzení nějaké doklady, dokumenty či jiné materiály?

A:        Ne, nic s sebou nemám.

Q:       Tímto jsme ukončili pohovor k Vaší žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Nyní máte právo, aby Vám byl celý pohovor, tj. všechny otázky i odpovědi, zpětně přetlumočen za účelem Vaší kontroly. Chcete tohoto práva využít?

A:        Ano, děkuji.

Q:       Máte námitky k zápisu jednotlivých otázek v tomto protokolu o pohovoru?

A:        Ne, nemám.

Q:       Děkuji tedy za pohovor.

A:        Také děkuji.

Pohovor ukončen v 12:25

Undefined